SOUTĚŽE

Tuto literární soutěž vyhlašujeme v rámci besed s autorkou Monikou J. Čapkovou. Startujeme 26. února 2026 v Galerii Josefa Lieslera v Kadani. 

Cílem projektu je podpora začínajících i dosud nepublikovaných autorů a vytvoření prostoru pro sdílení literární tvorby napříč regiony. Chceme dát příležitost těm, kteří píší – ať už teprve začínají, nebo mají své texty delší dobu uložené „v šuplíku“.

Vítězná povídka získá redakční úpravu a bude zveřejněna na webových stránkách nakladatelství a na jeho sociálních sítích.

TÉMATA

Soutěžní povídka může zpracovávat jedno z následujících témat:

• Okamžik, který všechno změnil

• Druhý pokus

• Co jsem nestihl/a říct

• Dopis, který přišel pozdě

Rozsah textu je maximálně 10 800 znaků včetně mezer.
Přijímáme pouze dosud nepublikované prózy.

CO BUDEME HODNOTIT

Při hodnocení se zaměříme na:

• originalitu zpracování

• jazykovou a stylistickou úroveň

• práci s tématem

• celkový literární dojem

Když se ticho učí zpívat

Ta jedna věta, která změní úplně všechno. Ta slova, která spadnou na dno mé duše jako těžký, chladný balvan. To jedno slovo vyřčené jako ortel.

Autismus.

Ticho se rozlévalo v ordinaci. Další věty o grafech, limitech a neléčitelnosti jsem už téměř nevnímala. Jen tlumené hučení, jako bych byla pod hladinou oceánu.

Čas se zastavil.

Všechny představy o jejich budoucnosti byly pryč. Představy o první školní tašce, o jejich tajemstvích a prvních láskách překryl temný závoj. A venku plynul život dál. Lidé chodili domů s nákupem, kolem nich pobíhaly chichotající se děti, které loudily pamlsek.

Proč já? Proč? Odpověď jsem neznala. Jen jsem cítila beznaděj. Venku se setmělo.

Ale pak, po dlouhých týdnech a měsících, přišlo jedno odpoledne, kdy do našeho pokoje vstoupilo slunce. Dva zlatavé pruhy světla se dotkly jejich tváří a já je najednou viděla jinak. Jeden se pohupoval v tichém rytmu a druhý třepetal svými křídly. Andělé, kteří se v našem světě snažili neztratit, skládali svou vlastní píseň a bylo jim jedno, jestli je posluchači odmění potleskem.

Lidé často říkají, že ticho je prázdné. V přítomnosti mých andělů je plné barev. Je souzvukem všech tónů a všech akordů. A když se nad městem rozlije hluboká noc a zhasnou poslední lampy, moji andělé nespí. Spánek je pro ně příliš těžký, příliš pozemský. A tak bdíme. Jsem strážkyní noci. Má víčka jsou přetěžká, ale trpělivost je zdroj, ze kterého čerpám. Učím se. Učím se milovat jejich neklid. Sleduji jejich prsty, jak se dotýkají stínů na zdi.

Mé bdění je modlitbou. Modlitbou za jejich sny.

Když začíná svítat, andělé konečně skládají křídla k odpočinku. Ještě pár chvil pozoruji jejich tváře. Tváře nevinnosti – bez přetvářek, masek a lží. Možná mají svůj svět. Ale já jsem šťastná, protože mě do něj nechávají nahlédnout a vstoupit… a učí mě žít. Není třeba je opravovat. Je třeba je přijmout v bezmezné lásce. Nehledat lék. Pochopila jsem, že jsem to já, kdo se má léčit. A ten balvan se začíná drolit. Už se neptám. Jen miluji. To je ta odpověď.

Zřím vás, moji andílci. Nejsem obětí, ale stavitelkou mostu mezi dvěma světy. Jsem žákem vedle mistrů přítomného okamžiku.

Šest let. Šest nekonečných let jsem žila v tichu a křiku. Byla jsem máma, která nabízela svou náruč a lásku. Nedostatek jejich doteku mě bolel v duši. Bolel i fyzicky. Jejich odmítnutí mě sžíralo zevnitř, ta tichá žízeň, ta nezkrotná touha po lásce, po obyčejném objetí. A pak se to stalo. Uprostřed obyčejného dne jsem uslyšela to jedno slovo. Krátké, křehké, ale naprosto jasné.

„Má-mo.“

Slzy mi stékaly po tvářích a já si oddychla. V ten den jsem věděla, že máme naději. Že i kdybychom na další zázrak měli čekat dalších šest let, ta vteřina, ten jeden okamžik stál za to. Slovo, které znělo jako nejhezčí melodie. A stačil jeden takt, ve kterém byly dvě noty. A mé srdce se rozeznělo jako dva údery toho největšího nebeského zvonu.

„Má-mo.“

Dny plynuly a náš obývací pokoj se pomalu měnil v katedrálu. Stačily první tóny oblíbené skladby a jeden z mých andělů létal po místnosti s roztaženými křídly. Létal ve svém rytmu. Stále dokola. Stála jsem ve dveřích, když náhle přiběhl druhý anděl, roztáhl křídla a já se s úsměvem dívala na svá dvojčata. V duchu jsem si pomyslela, že lásku k tónům mají po mně. V tom okamžiku jsem ještě netušila, že za pár vteřin přijde další zázrak, který jsem snad tisíckrát pronášela jako tichou modlitbu v probdělých nocích. Jeden z andělů přiběhl a obejmul mě svými něžnými křídly. Dotyk. Objetí. Na chvilku.

„Děkuji.“ Hlas se mi chvěl a srdce se mi rozbušilo. Byl to jeden z těch lepších dnů.

Venku pršelo a já se s hrnkem horké kávy dívala na kapky stékající po okně. Brzy měl přijít zase sychravý podzim, který nemám ráda. Měla bych umýt okna. Měla bych. Ale kdy?

Oba seděli na koberci a prostor mezi nimi byl magický. Nepotřebovali se na sebe dívat, aby o sobě věděli. Byla to tichá dohoda bytostí, které mluví svým vlastním jazykem. Zatímco jeden skládal barevné kostky s geometrickou přesností a s automatickou znalostí duhového spektra, druhý ho doprovázel hrdelním broukáním. Byli jako blíženci. Jako dvě planety, které okolo sebe kroužily, měly svou vlastní dráhu a přitom je jejich gravitace držela pohromadě.

Jsou dny, kdy se jejich andělská hudba změní v zoufalý a trýznivý křik. A ticho se rychle schová do všech spár našeho bytu. Nejtěžší jsou noci, kdy měsíc dorůstá do úplňku. Jako by světlo a dokonalý tvar měsíce zahrály na temnou strunu. Ta ďábelská hudba se nedá utišit. Znovu bezmoc. Znovu beznaděj. A nejhorší je ten pohled, kdy se jeho ruce obrátí proti němu samotnému a míří, zatnuté v pěst, na jeho hlavu. Jako by necítil bolest. Mé tělo křičí s ním. Tak moc mu chci pomoci, tak moc chci vzít tu bolest na sebe. Mým jediným přáním je proměnit se ve štít, který ho ochrání. Slzy už neměřím. Jsem svědkem jeho vlastního pekla. Jeho křídla jsou raněná.

Nastal čas, kdy moji andílci šli do školy. Do té pozemské, speciální. Bude hůř? Anebo líp? Čekala jsem, jestli přijde úleva. A ona přišla. V té škole čekali další andělé a archandělé za katedrou. I díky nim začaly mé děti mluvit, psát a počítat, rozumět tomuto světu.

Nikdy nezapomenu na první vysvědčení. A zvláště na to, když jsem se dcery zeptala: „A co jsi měla na vysvědčení?“ A ona se trochu zamračila a řekla: „No, šaty přeci.“

Syn i dcera ukončili základní školu. Nyní chodí na střední. A my tu káru táhneme dál. Dnes už vím, že diagnóza nebyla koncem mého světa, ale začátkem nového, daleko hlubšího života. Moji andělé mě nepřišli jen učit, ale i zachránit. Díky nim jsem lepším člověkem. Naučili mě cítit lásku bez očekávání, bez podmínek, bez zbytečných masek. Láska nepotřebuje tabulky, nepotřebuje logiku.

A tak vzkazuji všem, kteří stojí s papírem v ordinaci, že naděje neumírá. Cesta není snadná, ale je protkaná andělským světlem. Život s nimi mě učí žít v pravdě, autenticitě a s nadějí v budoucnost.

A za ten okamžik, který změnil vše, moc děkuji.

Vždyť vidět je šťastné je ta nejkrásnější píseň na světě.