Připravujeme

  „Jenže já jsem ze strany otce napůl Španělka,“ odpovím pohotově, „a podle jejich studie je zdraví prospěšné požití celé lahve.“

Marie vedle mě zvedne svůj zápisník před obličej a šeptem se ptá: „Odkdy je tvůj táta Španěl?“

  „No tak, Marie…“ Kroutím nad její otázkou hlavou.

  „Copak děvčata? Chcete se s námi o něco podělit?“ přeruší nás profesor.

  „Ne, pane profesore. Máří mi tu šeptá, že mám přestat rušit vaši skvělou přednášku o srdci.“

Profesor pokývne hlavou a upře na mě svůj pohled: „Výborně. Mohla byste nám ho tedy popsat? Jistě jste mě bedlivě poslouchala.“

Narovnám se a odpovídám bez zaváhání: „Srdce je instrumentem duchovního slunce, nebo také pekla. Záleží na tom, jaký má vztah s hlavou jeho nositele.“

Profesor mě chvíli pozoruje. Jeho oči, plné vrásek a nepatrného lesku, jsou obrazem smutku. Třesoucí se rukou sevře svou hůl, zatímco druhou si uvolní hedvábnou šálu. Omšelé sako i sinavá kůže dělají z té šály poslední zbytek elegance. Profesor se nadechne, ale slova mu uvíznou v hrdle. Jeho drobný předkus zakrývá malou skulinu pootevřených úst a stiskne jím spodní ret.

  „Anno…,“ zašeptá unaveně.

Jeho vzezření zcela koresponduje s příjmením. Malý vzrůst, zakulacené bříško i odstávající uši, které se zvláštně kroutí směrem dolů, jen podtrhují jeho zaječí vzhled.

  „Ano, profesore Zajíci?“ optám se s jemným úsměvem.

  „Zkuste to ještě jednou, prosím,“ požádá mě, tentokrát s klidnou naléhavostí.

Nadechnu se a spustím odbornějším tónem: „Srdce je dutý sval, uložený uprostřed hrudníku. Má dvě funkce, mechanickou a endokrinní. Tvarově připomíná kužel, jehož apex směřuje doleva a dolů. Levá plocha, facies sternocostalis, přiléhá k hrudní kosti a žebrům, zatímco pravá, facies diaphragmatica, je přivrácená k bránici. A samozřejmě pumpuje krev celým tělem.“

Profesor Zajíc lehce přikývne. „Anno, jednou z vás bude výborná lékařka. Važte si svého daru.“

Než stihnu odpovědět, zvedne pero a s překvapivou přesností ho vyšle vzduchem. Přistane na hlavě dalšího podřimujícího studenta, který sebou trhne tak prudce, že jeho kardiovaskulární systém zažívá náhlé proudění krve připomínající průtok stoleté vody. Prudce vstane a vykřikne: „Gynekologie a porodnictví se specializuje na ženský reprodukční systém a těhotenství.“

  „Výborně,“ říká profesor suše. „Vaše odpověď by jistě potěšila docenta Doležala, který měl přednášku přede mnou. Co je to dneska s vámi?“

Aula se tiše rozvrčí ševelením. Někteří studenti by si nejspíš přáli zmizet. Když profesor přimhouří oči na slečnu Málkovou, napětí dosahuje vrcholu.

  „Že by nám to osvětlila slečna Málková?“ Profesorův pohled připomíná zimní mraky těsně před bouřkou. Být v její kůži je teď horší než ocitnout se pod skalpelem nezkušeného medika.

Profesorova nálada je stejně proměnlivá jako jeho hodnocení. Špatná odpověď by ji mohla stát opakování semestru. Slečna Málková se přikrčí na své židli, jako by chtěla splynout s lavicí. Její rovné hnědé vlasy, sepnuté obyčejnou gumičkou, rámují obličej plný únavy a nervozity. Před sebou má pečlivě vedené zápisky, jejichž ohnuté okraje svědčí o tom, jak často je během přednášek svírá v rukou.

  „Osecký byl v pátek na promoci, pane profesore,“ ozve se nejistě z publika.

  „A nejen Osecký, že?“ pronese s lehkým nádechem přísnosti v hlase. „Chápu, že promoce bývají zdlouhavé a ukončené bujarým večírkem, ale vážení, dnes už je pondělí.“

Osecký raději mlčí a pan profesor pokračuje v přednášce.

  „… parasympatická inervace z nervus vagus s mediátorem acetylcholinem působí v SA uzlu negativně chronotropně. V AV uzlu zpomaluje… A nyní si pustíme video, které vám přiblíží, co vás čeká v praktickém cvičení s docentem z ÚVN...“

Vycházíme z auly a Marie vypadá, jako by chtěla s Oseckým zkoumat nejen reprodukční systém, ale celé lidské tělo. Přesto jen odevzdaně šoupe nohama směrem k provizorní pitevně.

  „Kohože to máme na praktické cvičení?“ ptám se nepřítomně, zatímco si přehazuji tašku přes rameno.

  „Docenta Závadu. Nemáš z něj poslední dobou pocit, že inklinuje k alternativní léčbě?“

  „Mám. Ale musím uznat, že jeho názory jsou zajímavé. Myslím, že v některých případech alternativní léčba dokáže zázraky tam, kde medicína zůstává bezradná. Tedy pokud si volíš mezi mastičkářem a vědou se zdravým úsudkem.“

  „Já ti nevím…,“ pronese Marie váhavě.

  „Samozřejmě, že my, budoucí lékaři, budeme zastávat především léty prověřené metody. Vezmi si, kde by byl svět bez operací a léků?  Lidé by pořád umírali na banalitu, jako je slepé střevo, zápal plic, nebo obyčejná chřipka.“

Než stačí Marie odpovědět, vrazí do nás Jirka. Opírám se s úsměvem o stěnu, koušu do jablka a koutkem oka sleduji jeho rozcuch připomínající vrabčí hnízdo. Z riflí mu vykukuje zmuchlaný cíp košile a jeho unavené rysy i ztěžklá víčka prozrazují, že ještě napůl spí. Vysoká a hubená postava působí, jako by mu nepatřila – pohybuje se trochu nešikovně, ale ten široký úsměv, který na nás vykouzlí, to všechno kompenzuje. Má havraní vlasy, které si evidentně nerozumí s hřebenem, a safírové oči, které se při každém náznaku trapasu schovají za husté řasy.

  „Promiňte holky…,“ zamumlá a rychle se sklání, aby pomohl Marii sebrat rozházené zápisky.

  „To jsem vážně nechtěl, Marie. Chvátal jsem,“ omlouvá se, zatímco jeho tvář rudne jako signalizace na semaforu.

  „To je na tobě vidět,“ opáčí Marie bez milosti. „Čistil sis vůbec zuby?“

Jirka znejistí, červeň na jeho tvářích se prohloubí a přiloží si ruku k ústům. Dýchne do dlaně, aby zjistil rozsah škod.

  „Čistil… teda narychlo, ale čistil.“

  „A hřeben? Taky ti nic neříká? Ležíš furt nad učebnicemi a necháváš si život protékat mezi prsty,“ sykne přísně Marie.

  „Já bych spíš řekla, že mu tam proplouvá úplně něco jiného,“ dodávám se smíchem a šťáva z jablka se mi při tom dostane, kam nemá. Vyprsknu ji Jirkovi přímo na obličej. Zachová se jako správný lékař – nereaguje na to a místo toho mi klepe na záda.

  „První dvě přednášky jsi zaspal,“ poznamenávám po nádechu, „ale cvičení tě bude bavit.“

  „Co budeme pitvat?“ ptá se podezřívavě.

  „Mužský penis, Jiříku,“ říkám zcela vážně.

  „Vtipná jako vždy,“ odpoví, zatímco si upravuje košili.

  „Ty, Jirko, taky jsi pro alternativní léčbu?“ nadhodí Marie.

Než stihne odpovědět, skočím mu do řeči: „Jak by ne, když se rozhodl pro obor plastické chirurgie. Nebude se ti líbit nos? Šup, a Jiřík ti nabídne alternativní možnost výběru: tlustej, dlouhej, od Eskymáka…“

Jirka rezignovaně vzdychne a zastaví se: „Není to snad jenom o nosu, ne?“ pronese s nádechem podráždění.

  „Promiň,“ zasměju se. „Baví mě, když si tě můžu dobírat. Už mlčím.“

Odvrátí ode mě pohled a po zbytek cesty věnuje pozornost Marii.

  „Jak v čem, Maruško,“ začne zamyšleně. „Třeba když jsem byl malý, trpěl jsem na těžký atopický ekzém. Mamka nechtěla, abych bral kortikoidy, tak jí doktorka doporučila jinou lékařku, která se zabývala homeopatií. Pamatuju si, jak jsem u ní v každé ruce držel jeden kabel a zíral na tu divnou krabici pod proudem, ze které ty kabely vedly. Na několika budících tam kmitaly ručičky různými směry a díky tomu prý zjistila, jaká homeopatika potřebuju. A víš co? To jediné mi tehdy opravdu pomohlo.“

Vcházíme do malé, sterilně působící místnosti a navlékáme si bílé pláště. Na stole, který má k dokonalé operační sterilitě hodně daleko, leží objekt naší pitvy. Docent Závada přešlapuje na místě s výrazem, který jasně dává najevo, že zpoždění nepřijímá jako omluvu.

  „Tak honem, vy opozdilci, čekáme jen na vás!“

Rychle se připojujeme k hloučku budoucích lékařů, kteří fascinovaně sledují lesknoucí se skalpel v docentových rukou. Vzduch je prosycen očekáváním, všechny pohledy směřují k prvnímu řezu, který má odhalit tajemství orgánu před námi. Jen já nemůžu odtrhnout oči od Jirky. Čekám na jeho reakci. Stačí jeden pohled jeho směrem, a už vím, že nezklame.

  „Ale tohle není penis!“ vyhrkne.

Docentovo zvednuté obočí vyjadřuje mírné pobavení: „Správně, pane kolego. Tento orgán skutečně není penis, ale srdce. Mohl byste mi říct, co jste nepochopil na přednášce profesora Zajíce?“

Jirka rudne do všech odstínů červené, zatímco místnost vibruje smíchem ostatních studentů.

  „Zaspal jsem ji a dostal mylné informace. Omlouvám se.“

  „Nebojte se, o penisu bude vaše další přednáška. A nyní se už soustřeďme na pitvu. Začneme standardní incizí ve tvaru „W“, která reprezentuje tok krve. Řez povedeme od ústí dolní duté žíly až do apexu pravého ouška…“

Daleko se nedostaneme. Kolegyně Málková, bledá už při pohledu na skalpel, zalapá po vzduchu, zrudne jako rak a s očima v sloup se sesune na studenou dlažbu. Jiřík zareaguje jako první. Její růžové tvářičky schytávají několik štiplavých políčků, zatímco se docent Závada s ledovým klidem mírně předklání přes stůl.

  „Pomozte jí za dveře pitevny,“ požádá, jako by šlo o rutinní záležitost.

  „Kde jsme to skončili? Jo, už si vzpomínám,“ pokračuje, jako by se nic nestalo. „Otevírání horní duté žíly na začátku pitvy není vhodné, protože může snadno dojít k přerušení sinoatriálního uzlu, uloženého nalevo od ostia duté žíly…“

Jeho monotónní hlas nám plynule proniká hlavami, ale já se nejsem schopná plně soustředit. Docent Závada, ač působí poněkud zvláštně, je v zacházení se skalpelem naprostý virtuos. V prvním semestru, když vtrhl do přednáškové místnosti, svým robustním zjevem připomínal spíš medvěda. Stačilo pár měsíců a jako zázrakem se z nevábné housenky vylíhl nádherný motýl, s pronikavým pohledem a okouzlujícím šarmem. Okamžitě se mu zaplnila kapacita přednášek a předčil tak i božského profesora Maxu.

Namísto myšlenek na pitvu mi hlavou víří představy, jak mu při operaci otírám čelo, nebo se s ním vášnivě hádám o chirurgických technikách. Jakmile začne výklad o srdečních strukturách, nedokážu odtrhnout pozornost. Jeho slova jsou fascinující, plná odbornosti i vášně. Přála bych si, aby tahle hodina nikdy neskončila.

V agónii opouštím pitevnu a zakopávám o nohy zhroucené Málkové, která stále sedí na lavičce před dveřmi. Je mi jí líto. Bez neurolu nezvládá žádnou pitvu, což si velmi bolestivě uvědomila ve chvíli, kdy na něm začala být závislá. Její osud je typickou ukázkou toho, co se stane, když ambiciózní rodiče projektují své nesplněné sny na vlastní dítě. Pokud si dobře pamatuji, její matka je špičkovou neurochirurgyní a otec ředitelem IKEMu.

Málková působí jako stín někoho, kým by měla být. Štíhlá postava v bílé halence, která na ní vždy visí, a sepnuté vlasy, vytvářejí dojem dokonalé a ukázněné studentky. Jen její oči, zarudlé od pláče a unavené nedostatkem spánku, prozrazují, že tahle fasáda už dlouho nevydrží.

Sedám si vedle ní a povzdychnu si: „Kdy si už konečně přiznáš, že na to prostě nemáš?“

  „Až doktory nahradí roboti,“ odvětí a zamračeně kouká do země.

  „Tak to tě čeká opakování všech semestrů. Navíc veškeré úspory tvých úspěšných rodičů padnou na to, aby financovali nejdelší studium v dějinách fakulty.“

I přes náš komplikovaný vztah mi pokládá hlavu na rameno a útrpně vzdychá: „A co mám podle tebe dělat?“

  „Odejdi z medicíny a začni dělat realitní makléřku,“ radím jí.

  „A na to jsi přišla jak?“ zeptá se, zvedne ke mně pohled a skepticky se zamračí.

  „Každému, koho znám, jsi už dohodila skvělý bejvák za směšné peníze. Představ si, že to budeš dělat oficiálně, bez výčitek, a ještě na tom i vyděláš.“

  „Ty jsi fakt blbá,“ vydechne. „Našim to řekneš ty?“

  „Ne, to už nechám na tobě,“ pousměju se a postavím se. „Teď ale vstávej, máme další přednášku. Tahle bude jak dělaná pro tvůj… no, mizerný sexuální život.“

Můj odhad byl správný. Přednáška okamžitě zaujala všechny přítomné, a to už od první věty. Dokonce kapacitně předčila přednášky jak docenta Závady, tak vizuálně méně atraktivního Maxi.

  „Lidský penis neboli pyj je vnějším orgánem mužské vylučovací, a co vás nejvíce zajímá, i pohlavní soustavy. Rozděluje se na čtyři části: kořen, bulbus, tělo a žalud.“

Přednášková aula se rozezvučí pubertálním švitořením. Na tvářích většiny studentů se poprvé od rána objeví úsměv. Přednášející na chvíli zvedne pohled od svých poznámek a trpělivě pokračuje.

  „Prosím o klid. Chápu, že vás toto téma rozptyluje, ale pokusme se zachovat trochu profesionality. Slečno Málková, schválně, čím byste zahájila pitvu penisu?“

Málková se nejistě postaví, očima těká po místnosti a pak s koktavým hlasem vyhrkne: „No, asi bych nejprve oddělila kost od svaloviny a…“

Následuje výbuch smíchu, který připomíná řev divoké zvěře. Jiřík mezi všemi vyčnívá. Jeho přerývavé vrčení a občasné kňučení z něj dělá dokonalého zástupce druhu dingo. Smích je zkrátka vrozenou a přirozenou formou lidského projevu.

  „Všichni se laskavě utište,“ zvedne hlas přednášející a zaměří svůj pohled na Málkovou.

  „Slečno, vyřiďte svému příteli, že mu k jeho výjimečnosti gratuluji.“

Odmlčí se, chvíli ji pozoruje, a nakonec přistoupí blíž.

  „Chápu, že nechcete zklamat své rodiče, ale možná byste měla přemýšlet o jiném oboru, kde se nebudete takhle trápit. Co myslíte?“

Málková sklopí hlavu a špitne: „Budu o tom přemýšlet.“

  „Moudré rozhodnutí,“ zamumlá a vrátí se zpět ke stolu. Vezme ovladač a na plátno za ním promítne obří obraz penisu, hrdě se vyjímajícího ve své plné kráse.

  „Pokračujeme. Vnitřní stavba penisu je tvořena třemi topořivými tělesy a jak sami vidíte, v celé jeho délce probíhá močová trubice. Vývojově je většina penisu mužskou podobou ženského klitorisu a částečně také labia minora.“

Přednáškovou místností prošumí vlna šepotu. Jedna část studentů si ověřuje, zda správně pochopila latinský název pro malé stydké pysky, zatímco druhá se chová jako parta puberťáků, kteří se poprvé setkali s anatomií.

  „Klid, prosím,“ zavrčí přednášející. „Kdo nerozumí, může si to prozkoumat v praxi, ale mimo tuto místnost. Tady se soustředíme na teorii.“

Jeho přednášky jsou sice vzácné, ale vždy nezapomenutelné. Škoda, že neučí neurovědu, obor, se kterým neustále bojuju.

Jeho hodina utekla jako voda. S širokými úsměvy na tvářích míříme na poslední praktickou činnost: pitvu mozku. Zázračný to orgán, který rozhoduje o našem životě, chování a destruktivních následcích našich milostných eskapád.

V pitevně to žije. Docent Krčmář dokončuje poslední přípravy, zatímco studenti se baví vlastními nejapnými vtípky.

  „Doufám, že jste ho neukradl, pane docente,“ ozve se z davu.

Docent nadzvedne své husté obočí a s jemnou ironií v hlase odpoví:

  „Narážíte snad na bizarní krádež Einsteinova mozku?“

  „Ne, narážím na jinou významnou osobnost.“

  „A sdělíte nám, o koho jde?“ pokračuje docent, kterého zjevně zajímá, kam to celé míří.

  „O našeho geniálního politika.“

Docent se na okamžik zamyslí, a pak s klidem odpoví: „Bylo by zajímavé zkoumat mozek, který zásadně ovlivňuje naši budoucnost. Ale zapomněl jste na jeden drobný detail – ten člověk ještě žije.“

 „Sakra,“ zasměje se student, „to jsem vážně nedomyslel. Ale kdybyste ho sem dovalil, byl byste frajer.“

Docent se pousměje: „Buďte v klidu, kolego. Výsledkem by bylo stejně zklamání. Mozek plný podprůměrných gliových buněk… Važte si doby, kdy máme co pitvat. Umělá inteligence možná za pár let způsobí, že lidský mozek už nikdo používat nebude.“

Tělem mi projel nepříjemný pocit ze vzpomínky na Luisu. Má pravdu. Výchova dětí se ztrácí pod nánosem nedbalosti, společnost přepisuje pravidla na základě těch nejabsurdnějších důvodů a diskriminace se používá jako zbraň tam, kde ve skutečnosti neexistuje. A co teprve, až umělá inteligence plně převezme otěže našich životů? Z vyspělé společnosti se může stát prapodivný výsledek evoluce, návrat k primitivismu pod rouškou pokroku.

Docent Krčmář, jako by moje úvahy vycítil, se nadechne a raději začne svou přednášku: „A nyní se už soustřeďme na tento úchvatný mozek, základní řídící jednotku lidského těla a našeho duševního života. Přitom váží pouhých jeden a půl kilogramu. Svou strukturou připomíná vlašský ořech. Je to taková hříčka přírody, protože ořechy obsahují obrovské množství látek nezbytných pro optimální fungování mozku. Je rozdělen na dvě hemisféry, propojené složitou neuronální sítí corpus callosum. Povšimněte si také, jak je povrch mozku pomačkaný, plný rýh a závitů. Čím více jich je, tím lépe…“

Jediná Lenka stojí na břehu, vyhrnuje si nohavice a jednou nohou váhavě našlapuje do vody.

  „Zkoušíš, jestli je teplá? Je božská, Leni, tak už skoč za námi!“ volá na ni Jana.

  „Raději ne,“ zamumlá. Její pohled je nepřítomný, jako by byla myšlenkami jinde. Možná v sobě nese tajemství, které ji tíží víc, než si dokážeme představit.

Malinko se nám zakulatila, což ji podle mého názoru prospělo. Její kdysi ostré rysy jen podtrhovaly její chladnou povahu. Nikdy mě k sobě nepustila. Nevyznám se v ní.

Přes pole se náhle rozeběhlo několik srnek. Naše dívčí duše zjihnou a s úžasem sledujeme jejich ladné pohyby.

  „Hele, Stello, támhle máš Jelena,“ zasměje se Róza. Její smích se však změnil v překvapené vydechnutí, když za srnkami zahlédne siluety postav.

  „Pánové, tady ani nemusíme demonstrovat za svobodu koz.“

Všechen můj alkohol v krvi zmizí v jediném okamžiku. Jsem střízlivá jako nikdy. Z temnoty noci se vynoří několik mužských siluet, sbírajících naše svršky ze země, a královsky se u toho baví. Róza se mění v mořskou pannu, Stella v leklého kapra a má maličkost přišla o veškeré své emoce.

Matěj.

Jana se potutelně usmívá: „Překvapení…“

Ano, má pravdu. Já tedy překvapená jsem. V hlavě mám zmatek a jen dodám: „Myslela jsem, že jím byla Stella.“

Janin smích prořízne nastalé ticho: „Taky jsem na to spoléhala.“

Dívám se na Matěje, jak si obléká mou podprsenku. Petr se mu ji pokouší zapnout na zádech, zatímco Radek, napodobující naši nahotu, předvádí výjev jak z dávného pravěku. Člověk si může stokrát říct – nedívej se tím směrem, ale přesto to udělá. Pohled na jeho zarostlé ohanbí mě naplní touhou přestat vidět. V celkovém dojmu sice působí velmi mužně, ale to malé scvrklé cosi v kontrastu s jeho počínajícím bříškem mi celistvost pána tvorstva těžce naruší.

Lenka se náhle otočí k odchodu. Udělá sotva dva kroky, když si to rozmyslí a vrací se zpátky. Její pohled je ledový a zabodne ho přímo do Matěje.

  „Neměl bys být radši doma se svou ženou?“

Matěj se jen ušklíbne: „Nerozčiluj se, Leni… Mysli na to malý.“

Ticho.

Hladina rybníka se ve větru sotva chvěje. Mé zorničky se rozšíří do nelidských rozměrů a Róza prudce otočí hlavu: „Ty seš těhotná?“

Mé srdce se zastavilo. Ona je těhotná?

Lenka mlčí.

Matěj konečně promluví: „Ano, naše kostnatá Lenička je těhule. A ještě má tu drzost vyčítat mi můj úprk od paní Kolumbové, když sama rozvrátila jednu rodinu, viď?“

Ne, to přece není možný. Cítím, jak se mi hrdlo svírá a oči plní slzami.

Nádech.

Výdech.

Nechci slyšet její odpověď. Nechci znát pravdu. Kdo, kdy a proč? Nechci vědět, kdo je otcem.

Lenka tam stojí jako elektrické vedení zasažené bleskem. Její vztek visí ve vzduchu jako těžká bouřková mračna. Dívá se na Matěje, ale pak její oči ztmavnou a přesune svůj pohled ke mně. Jsme jako figurky na šachovnici. Čekáme, kdo nás posune dál.

  „Aspoň na vlastní kůži zažiješ, jaký to je…,“ pronese s ledovým klidem.

  „Jaké je co, Lenko?“ ptám se opatrně.

  „Když ti někdo vezme pocit jistoty,“ procedí skrz zuby.

  „S kým jsi těhotná?!“ zoufale vykřiknu.

Vesmír se zastavil. Hvězdy přestaly zářit a měsíc zakryla černá opona lidské nenávisti. Nepotřebuji její odpověď, protože ji znám.

  „Jak jsi mohla…“

Z očí mi stékají slzy.

Nezáleží mi na tom, že mě ostatní sledují. Nahá vycházím z vody a zamířím přímo k Matějovi: „Odvezeš mě domů?“

Matěj na mě pohlédne. V jeho očích je zřetelná bolest. „Anno, nechceš si to nechat vysvětlit?“

  „Nechci, Matěji. Došlo mi, že svedla mého strýce. A na to není žádné vysvětlení. Natož odpuštění.“

A pak to přijde. Lenka vybuchne.

  „Jasně! Matěj tě zase zachrání, že?! Chudinka Anna, která to měla v životě těžký! Všichni ji litujte! Ale víte, kdo je doopravdy Anna?“ Prudce švihne rukou do vzduchu, jako by chtěla někoho uhodit. Možná mě, možná celej tenhle zasranej svět. Její oči jsou rozšířené vztekem. „Ty… ty jsi prokletím naší rodiny! Jsi zlo! Ty!“ vykřikne a ukáže na mě prstem, jako bych byla morová rána.

Nechápu. Mísí se ve mně překvapení, bolest, vztek, zklamání – až nakonec rezignuji na všechny pocity. Lenčina nenávist je cítit v každé její větě, ale pokud mi neřekne, odkud pramení, má snaha pochopit ji bude tak jako tak zbytečná. Nejsem si vědomá ničeho, čím bych jí kdy ublížila, natož její rodině. O co jí sakra jde?!

  „Lenko, co to…,“ začnu, ale její křik mě přeruší.

  „Celý život všechno jen bereš! Vůbec netušíš, co jsi způsobila! Ty a ta tvoje svatá rodina!“ zakřičí a její hlas se třese nenávistí. Její dech se zrychluje, ruce má zaťaté v pěst a prsty se jí zařezávají do dlaní.

  „Nechápu, o čem mluvíš,“ zašeptám, ale cítím, že mé tělo se dává do pohybu. Couvám. Lenka je blízko, možná až nebezpečně blízko.

  „Samozřejmě, že nechápeš! Ty nikdy nic nechápeš! Jsi rozmazlená holčička, kolem které jen tiše našlapovali, zatímco jiní…“ Její hlas se zlomí v hysterickém smíchu. Je to děsivé. Ona zešílela!

  „Mlč, Lenko.“ Matějův hlas je ostrý jako čepel.

  „Nebo co?“ vyštěkne zpátky.

  „Jsi ubohá,“ zasyčí Matěj směrem k ní a pak se otočí ke mně: „Anno, promiň. To jsem vážně nechtěl.“

Lenka udělá krok ke mně. Oči jí planou hněvem a ztrácí nad sebou kontrolu. Možná si ani neuvědomuje, že mi hrozí pěstí.

Někdo ji chytí zezadu – Matěj? Petr? Nevím. Vidím jen její rozzuřený obličej a její křik mi řeže do uší jako siréna.

  „Kdybys neexistovala, všechno by bylo jinak! Všechno by bylo jinak!“ Petr ji táhne do srubu a Lenka se mu snaží vysmeknout. Marně. Z té šílené situace přestávám snad i dýchat.

Cítím, jak mi Jana přehazuje přes ramena župan. Její dotek je ochranitelský, zatímco Matějův hlas se nese nocí jako uklidňující melodie, se kterou se pokouší zklidnit rozvířenou hladinu rybníka – našich emocí: „Měsíčku, postůj chvíli, pověz mi, pověz, kde je můj milý…“

  „Bylo by lepší, kdybys nezpíval. Vyplašíš nám kapry,“ zkusí to Jana, aby odlehčila atmosféru.

Matěj se usměje, ale je to smutný úsměv. „No dovol, Jani. Jako dítě jsem chodil do sboru Bambini di Praga.“

Nevnímám je.

  „Tak odvezeš mě, nebo ne?“

  „Teď jsem přijel, Anno, a abych byl upřímný… z tohohle nahatého ráje se mi vážně moc nechce.“ Snaží se o vtip, ale já se nesměju.

  „Já s ní pod jednou střechou nebudu!“

Matěj chvíli mlčí a usilovně přitom přemýšlí. „Co takhle spát ve stanu? Vozím ho v autě.“

Váhám. V hlavě se mi odehrává tichý boj, ale nakonec přikývnu. Je už vážně pozdě: „To by šlo.“

Společnost se raději stáhne do srubu a Jana mi přináší dvě deky.

  „Anno, věř mi… Kdybych to věděla, nikdy bych ji sem nepozvala.“ Její hlas je tichý a plný lítosti. Pak se otočí na Matěje: „Jak víš, s kým to dítě čeká?“

  „Nedávno jsem potkal Julii. Nevěděl jsem, že se rozvedla. Povídali jsme si. A když mi popisovala tu, se kterou ji manžel podvedl, začal jsem tušit. Nakonec vyslovila její jméno… došlo mi to.“

Když to dořekne, podívá se mi do očí: „Aničko, vážně mi to promiň. Chtěl jsem ti to říct zítra. V klidu.“

Mlčím. Nechci mluvit. Nechci nic slyšet. Jana mě pohladí po zádech a zmizí ve srubu. Matěj zatlouká kolíky stanu a každý úder do země zní, jako by se snažil postavit něco víc než jen přístřeší na jednu noc.

Nad hladinu rybníka vyskočí kapr a voda se lehce zavlní.